73
Už-už to vypadalo, že se naše
země probouzí do hezčího
světa. Chemickou extenzí
injekčně aplikovaných protilátek
vyhypovaný svět se vrací do
normálních kolejí. Obnova může
začít. Rekonstrukce světa.
Vztahů. Myšlení. Obnova našeho
prostředí – toho bezprostředního
i toho vzdálenějšího je v našich
rukou... Aktuální dění nás ale
vrací o kus zpět. Co nám zbývá?
Nevzdat se. Stejně jako se to
povedlo architektům ze studia
TAK, kteří vdechli život hmotně
i programově vyprázdněnému
funkcionalistickému paláci
v Praze.
Nic tak nedefinuje náš vztah k budoucnosti,
jako náš vztah k minulosti. Způsob, jakým přistupujeme k hmotnému nemovitému dědictví,
je názorným příkladem takového vztahu. Nejde
přitom jen o definici toho, co je potřeba chránit,
nýbrž i o celkový postoj současníků k předmětu
našeho kulturního dědictví.
Důležité je uvědomit si, že snaha chránit nemovité relikty minulosti, které se jako útesy při
odlivu vynořují z moře času, není lidskému rodu
vlastní. Až do poloviny 19. století se historické
stavby posuzovaly pouze na základě jejich funkcionality – pokud nebyly shledány užitečnými,
nezřídka končily demolicí. Nakonec i přestavby
našich paláců či hradů, které nezapomenutelně jednobarevným způsobem dokáže popsat
9 z 10 turistických průvodců a jež ve společnosti
pěti desítek podobných osvícenců obdivujeme
šourajíce v erárních papučích po historických
podlahách, jsou spíše důkazem absence úcty
k dědictví předků než jejich potvrzením. Což je
o to smutnější, že nezřídka se jednalo o přímé
potomky původních majitelů, potažmo stavitelů.
Památková péče se začala utvářet až v průběhu
19. století a měnil se i pohled na to, co je hodno
ochrany. Typicky se vítězem tohoto obrození
staly hrady či kostely, už méně mnohem mladší průmyslové stavby, které dnes chráníme se
stejnou vervou. Ještě v 60. a 70. letech 20. století
nikoho nenapadlo, že by na takové stavby mělo
být pohlíženo jako na kulturní památky. Dnes
se situace rapidně změnila a o své místo na
slunci bojují spíše stavby z nedávné minulosti –
paradoxně z již zmíněných 60.-70. let minulého
století. Někde uprostřed diskuse o tom, co je památka a co neužitečný, technicky mnohdy nekvalitně obestavěný prostor, který jen zabírá místo
progresivním výdobytkům stavebního umění,
se nachází stavby z období mezi dvěma válkami.
Přesto je, zdá se, posun v přemýšlení o tom, co
ze staveb předchozích dekád si zaslouží naši
ochranitelskou ruku, více než patrný. Těžiště
zájmu se posouvá z historických slohů k těm
současnějším – k moderně a postmoderně.
Tyto přitom nejsou jednoznačně přijímány ani
odborníky, jejichž poznatky obvykle tvoří rámec zacházení s architektonickým dědictvím.
Největší diskuse obvykle panují nad stavbami
v brutalistickém stylu či postmoderny. Zatímco
brutalismus je dnes v módě a dokáže tak přitáhnout pozornost i velmi mladé generace, expresivní mix výrazových prvků postmoderny o své
uznání – zejména v případě staveb na českém
území – musí pořád ještě bojovat. A boj to nebude
jednoduchý, protože tento styl, jakkoli se nám
v době jeho vzniku mohl zdát podbízivý, rozhodně
nepatří mezi lehce stravitelná sousta.
30. léta
Stavby první poloviny 20. století naštěstí tento pohnutý osud nemají. Zdá se, že jak osvěta,
podpořená přímo mytologizovaným vnímáním
tvůrců tzv. „českého funkcionalismu“, tak i doba,
která uplynula od dob jejich realizace, jež se
v mnoha případech stává jakýmsi objektivizovaným argumentem pro poskytnutí památkové ochrany, přinesly pro milovníky
architektury tohoto období částečnou úlevu. Přesto – většinové přijetí estetiky a intuitivně i konstrukčních specifik, jež u funkcionalistické architektury hraje obzvlášť
velkou roli – neznamenají automaticky lepší péči
o její fyzické zástupce. Najít cestu k jejich záchraně je častokrát nesmírně složité – jak
z pohledu finančního, vlastnického, z pohledu
budoucího využití a koneckonců dneska už
i z mimořádně důležitého hlediska tepelnětechnického. Přesto se dnes čím dále častěji
daří investovat do záchrany opravdových ikon
architektury této doby – ať už je to „obal na vzpomínky“ neboli Baťův památník ve Zlíně (původně od Františka Lýdie Gahury, kterou úspěšně
rekonstruoval Petr Všetečka), jehož obnovu
financoval veřejný sektor, anebo různé soukromé
iniciativy nejčastěji směřující k rekonstrukcím
staveb individuálního využití (rodinné domy
a funkcionalistické vily). Najít úspěšné využití
a odhodlaného investora, který je ochoten proniknout pod všechny vrstvy velkolepé funkcionalistické stavby a vdechnout jí nový život beze
ztráty autenticity, je však i dnes spíše náhoda než pravidlo. I zde se ale blýská na lepší časy.
Očista
Pomineme-li plány na modernizaci Domu Radost
v Praze na Žižkové (bývalý Dům odborových
svazů Karla Honzíka a Josefa Havlíčka), aktuálně nejzajímavějším představitelem podobné
cesty je jednoznačně bývalý Palác elektrických
podniků na Vltavské v Praze. Jeho obnova je,
i přes ojedinělé hlasy určité části památkářského podhoubí, příběhem o snu, o návratu zašlé
slávy mimořádné stavbě a jeho naplnění.
ARCHITEKTURA
OBNOVY, OBNOVA
ARCHITEKTURY
text_Matěj Šišolák | foto_KIVA
architektura